Naše druhá Noc s Andersenem

Večer 23. března se budova 2. stupně základní školy proměnila v pražské uličky plné dětských part a partiček. Trávili jsme tu totiž už svoji druhou Noc s Andersenem, která byla letos věnována Jaroslavu Foglarovi, na počest 111. výročí jeho narození.

Z knihovny se stala klubovna Rychlých šípů, z kuchyňky území Bratrstva kočičí pracky a také Kulíšci, Rychlé střely, Trpaslíci, Hrúzotoči (ta čárka nad ú má, nejspíš, svůj význam a nejedná se o tiskovou chybu), Sherlockové a Stromová parta dostali své klubovny.

Tam si kreslili svůj znak a tvořili poznávací znamení. Jenže nepřátelské party nikdy nespí a nikdy nevíte, jakou zákeřnost od nich můžete čekat... A tak když si chtěly skupiny označit dveře svých kluboven, zjistily, že je někdo zamkl. Snad kdosi z Bratrstva kočičí pracky, kdo ví... Na prahu dveří našly jen proužek s číselnou šifrou a zmuchlaný list zpravodaje Tamtamu, ve kterém se mohly dočíst několik informací o Janu Tleskačovi. A pak už jim nezbývalo než přemýšlet, jak se dostat ven. Byli to ale bystří hoši a dívky, a tak si brzy všimli, že v jejich klubovně jsou různě poschovávané lístky s názvy dobrodružných knížek Jaroslava Foglara a číselnou šifru vyluštili. Tak našli klíč ode dveří a mohli konečně ven.

Tím ale jejich dobrodružství teprve začínalo. Z chodeb prvního a druhého patra totiž najednou byly spletité uličky Stínadel, nejtemnější a nejtajemnější části města. Nebylo lehké se v nich vyznat, najít potřebné karty s otázkami a správně na ně odpovědět, ale podařilo se. Všichni také našli starý deník - deník Jana Tleskače. Odnesli si ho do klubovny, aby měli klid na jeho luštění. Ono toho z něj po té stovce let totiž už moc nezbylo - byl dost poničený, ale i tak se z něj dalo vyčíst, že J. T. pracoval na nějakém úžasném vynálezu, měl ježka v kleci, kterého dokázal vyndat jen on, a bál se záhadného Ema. Jednou když před ním utíkal, pomohl mu tajuplný Krysí muž, který se stranil lidí. Pak deník náhle končí - zrovna když Jan v kostelní věži, kam chodil zvonit, píše, že slyší kroky, které míří k němu nahoru. Nic víc už nikdy nenapsal.

A tak se děti vydaly hledat Krysího muže - snad jim poví víc. Musely ovšem vstoupit do těch nejstrašidelnějších Stínadel, na půdu. Tam hlídal Široko, "létající" postava v černém plášti a bílé masce. Někteří se docela zarazili, když ho spatřili, brzy ale pochopili, že je to přátelská bytost. A když nastal ten pravý čas, mlčky je pozval dál. Na půdě se skutečně setkali s Krysím mužem, přítelem Jana Tleskače. Museli mu říci, proč přicházejí, a pak přišla další zkouška - ježek v kleci. Podaří se jim ho dostat ven? Všechny party to nakonec dokázaly a vysloužily si tak odměnu. Zmuchlaný papírový sáček sice moc lákavě nevypadal, ale kromě bonbonů, lízátek a samolepek v něm našly i Tleskačův plán na zhotovení létajícího kola. A že jim z toho dobrodružství vyhládlo, čekaly na ně u Bratrstva kočičí pracky taky chlebíčky (díky Majdě a Lucce - ono se nám to bratrstvo časem nějak přeměnilo na sesterstvo, ale asi právě díky tomu nezůstal nikdo o hladu) a hlavně pizza. Když už bylo všech 17 pizz téměř snězeno, nastal čas na představení Pouličního divadla Viktora Braunreitera, tentokrát o Sněhurce.

A to by mohla být taková hezká tečka za tím naším večerem. Jenže protože jsme spolu netrávili jen večer, ale noc, po letmé hygieně a zalezení do pelíšků v tělocvičně, následovalo čtení pro sladší usínání. Nejprve  z knížky Záhada hlavolamu, abychom trošku víc pronikli do krátkého života Jana Tleskače a dobrodružství Rychlých šípů. Je pak vystřídala Pipi Dlouhá punčocha, kterou znám téměř nazpaměť, takže se mi při baterce lépe četlo. Pipi vydržela být veselá a prostořeká až do půl jedné (některé děti i déle).

Ráno jsme posnídali výborné buchty od maminek, tatínků, strýčků, tetiček, babiček a dědečků - moc děkujeme, chutnaly nám :-), sbalili si spacáky a nastal čas loučení.

Děkuji základní škole za bezplatné zapůjčení prostor, obci Dalovice, že nám umožnila pozvat si Pouliční divadlo Viktora Braunreitera, a Viktorovi za to, že si v tento den udělal čas právě na nás. Velký dík patří Lence Šustrové za nádherné perníčky pro všechny účastníky, firmě Hortim za ovoce a zeleninu a Martině Hercikové, že nám tento dar zprostředkovala a také zařídila pro všechny děti pizzu zdarma.

Moc děkuji i ostatním svým přátelům - Ilče, Zdeňce, Martině, Pavle, Janě, Jiřce, Daně a Jitce - za pomoc s realizací, organizací, fotodokumentací i úklidem, a taky mužské opoře týmu - Davidovi a Romanovi, že tak skvěle zvládli role Krysího muže a Široka.

V neposlední řadě děkuji všem 43 účastníkům, pro které jsme to všechno dělali. Doufám, že za rok přijdete zas :-)